search-web

pátek 17. listopad 1989

Foto

Ráno jsem zkompletoval novou várku podpisů pod Peticí novinářů. Odpoledne jsem s celkem šestnácti obálkami (pro vládu, Federální shromáždění atd.) vyrazil na hlavní poštu v Jindřišské ulici, abych je doporučeně odeslal.

Mezitím jsem úřadoval v bytě Václava Havla na tehdejším Engelsově nábřeží. Václav Havel byl na Hrádečku a jako obvykle mi i tentokrát telefonoval. Volal buď z telefonní budky ve Svobodě nad Úpou, nebo z pošty ve Vlčicích, popřípadě v Trutnově. Domluvili jsme se, že se půjdu podívat na ohlášenou studentskou manifestaci a večer v devět mi zavolá domů, aby měl zprávy z první ruky.

Na Albertov jsem dorazil krátce před čtvrtou. Když jsem kráčel od křižovatky ulic Na Slupi a Albertov, překvapilo mě množství lidí, jichž stále přibývalo. Shromáždění bylo na opačném konci Albertova, v prostoru pod schody, které vedou nahoru na Karlov. Dobře jsem to tam znal – kdysi jsem studoval na Matematicko-fyzikální fakultě, jejíž děkanát a studijní oddělení sídlily přímo nad schody. Ten prostor tvoří jakési podlouhlé náměstí a tentokrát byl zcela zaplněný. Říkal jsem si, že i na oslavy Prvního máje chodívá hodně lidí, a také dnešní manifestace je organizovaná oficiálně. Vzápětí jsem ale pochopil, že toto je zcela jiné shromáždění. Všude kolem bylo vidět transparenty „Nechceme násilí“, ale také odvážná hesla: „Svobodu“, „Studenti všech fakult, spojte se“, „Svobodnou republiku ve svobodné Evropě“, „Kdo, ne-li my? Kdy, ne-li teď?“, dokonce i „Konec vlády jedné strany“ či „Miloši, končíme“. To už vypadalo velmi zajímavě. Všude vlály československé vlajky, viděl jsem i velký prvorepublikový státní znak. Chodil jsem v té době na téměř všechny demonstrace, ale takto ráznou jsem ještě nezažil.

Do mikrofonu hovořilo mnoho řečníků, prostor byl dobře ozvučen. Výborný byl akademik Katětov, naopak představitel SSM, který předčítal nekonečný svazácko-přestavbový projev, byl vypískán. Když používal jalové formulace typu „bylo podceněno“, „staly se chyby“, začali lidé unisono volat: „Kdo za to může, kdo za to může?“ A protože pokračoval, dočkal se rázné odpovědi: „Odstoupit, odstoupit!“

Vůbec nejodvážnější projev zazněl z úst studenta Martina Klímy: „Tehdy nepochybovali o tom, že poroba je horší než smrt! A že za svobodu se musí bojovat, ale nelze bez ní žít!“ Sklidil potlesk doprovázený mohutným skandováním: „Svobodu, svobodu, svobodu!“

„Tehdy Jan Opletal byl zabit, devět studentů bylo popraveno, české vysoké školy byly násilím uzavřeny. Ale studenti uhájili svoji stavovskou čest. Obrana svobody, základního rozměru lidského života, obrana národní sebeúcty, to je poselství studentských demonstrací z počátku nacistické okupace […]. Jde nám o přítomnost, a ještě více o budoucnost.“

Sílilo skandování: „Jakeš ven, Jakeš ven!“

„My studenti […] musíme sebe i jiné naučit tomu, co budeme jednou nejvíce potřebovat – umění dialogu a tolerance, vzájemné úctě a respektu. Musíme se naučit mluvit pravdivě a otevřeně, neuhýbat před problémy, nepřihlížet mlčky bezpráví. A s tím je třeba začít již dnes. Náš národ potřebuje lidi vzdělané, ale ještě více čestné. Nikoli odborníky s diplomem a pokřiveným svědomím!!!“ Zazněl mohutný potlesk. Poté vyzval přítomné k minutě ticha na památku studentů zavražděných v Číně na náměstí Nebeského klidu i jinde ve světě. Na Albertově se rozhostilo ticho.

Celá atmosféra se už podobala té, kterou jsme za několik málo dnů prožívali v Praze na Václavském náměstí, na Letné a v mnoha dalších městech republiky.

Projevy skončily, průvod vyrazil. Na rohu ulice Na Slupi kdosi volal: „Na Václavák! Ke koni!“ Vznikla chvilková rozepře, ale nakonec jsme šli po stanovené trase. Podchodem do Neklanovy a Vnislavovy ulice, pak jedna větev pokračovala ulicí Slavojovou a Krokovou, druhá Lumírovou a oba prameny se na konci Lumírovy opět slily. Prošli jsme jižní vyšehradskou branou – Táborskou, pokračovali do ulice V Pevnosti, prošli další branou, tentokrát Leopoldovou, a odbočili vlevo k Vyšehradskému hřbitovu. Dav se zastavil. Lidí bylo v úzké ulici tolik, že se jednoduše dál jít nedalo. Upřímně řečeno jsem se o to ani nepokoušel. Moc jsem totiž nechápal, proč se mají pokládat květiny na hrob Karla Hynka Máchy, jak tento básník souvisí s výročím 17. listopadu 1939. A jelikož se na hřbitov dostal málokdo, většině účastníků manifestace zůstaly v rukou květiny, které si přinesli. Setmělo se, kolem začaly plápolat svíčky. Plamínky svítící do tmy vytvářely neobyčejně podmanivou atmosféru, umocněnou zvláštním kouzlem Vyšehradu.

Přišel signál k odchodu. Na rohu ulic K Basilice a V Pevnosti stál nahoře na zídce John Bok a ochraptělým hlasem křičel: „Nebuďte srabi! Jde se na Václavák!“ Johna jsem znal, chodíval do bytu Václava Havla opravovat různé drobnosti. Je to temperamentní chlapík s dobrým srdcem, který vypadá, že je neustále rozčílený. Jenom málokdo z průvodu ho poslechl, většina odbočila vpravo a kráčela směrem ke stanici metra Gottwaldova (dnes Vyšehrad). Lidé, kteří šli vedle mne, ho považovali za evidentního provokatéra. Ujistil jsem je, že to je omyl, je to John Bok, kterého znám a ručím za něj. Skupinka lidí, kteří poslechli Johnovu výzvu, se po levé straně poznenáhlu rozrůstala, přidávali se další a další. Už nás bylo poměrně dost. Chvíli jsme ještě čekali, pak jsme zvolna vyrazili. John Bok slezl ze zídky a oba jsme se ocitli v čele průvodu. Po chvíli jsem mu řekl, ať tolik neřve, že už z toho mám zalehlé ucho, John ovšem ničeho nedbal a dál vyřvával.

Prošli jsme severní vyšehradskou branou, Cihelnou, a Vratislavovou ulicí se vydali do Vyšehradské. Měli jsme v úmyslu dojít na Karlovo náměstí a odtamtud pokračovat na náměstí Václavské. Po pravé ruce jsme minuli budovu ministerstva spravedlnosti. Před námi se najednou zjevil zátaras tvořený příslušníky VB. Nejednalo se o ony „bílé přilby“, nýbrž o policisty v běžných uniformách. Stáli ve třech řadách a v ruce třímali obušky. Zátaras byl pevný, projít se nedalo. Vypadalo to hrozivě. Zastavili jsme se asi pět metrů od nich. Ovšem ti, co šli za námi, nevěděli, co se děje vepředu, tlačili se, a tím nás posouvali blíž a blíž k policejnímu kordonu. Z tlampače se ozvalo: „Rozejděte se, vaše shromáždění je nepovolené!“ Rozejít se nebylo kam, a taky se nám nechtělo. Po trojím opakování výzvy zazněl povel a policisté se rozběhli proti nám s napřaženými obušky. Řezali nás jako žito. John Bok stál na místě jako hrdina z pařížské barikády a vznášel hlasité protesty proti porušování zákonně zaručeného práva shromažďovacího. Tři policisté se ho chopili a vlekli ho pryč. Skončil na nedaleké služebně VB u Botanické zahrady, kde strávil několik hodin.

Na rozdíl od minulých manifestací se tentokrát účastníci nenechali jenom pasivně mlátit. Když jeden z policistů neopatrně vběhl do davu, vytrhli mu obušek i čepici. Rychle vycouval zpátky, čepici i obušek pohltil dav. Bití však neustávalo, naopak. Naštěstí se nám podařilo vyprostit se a dostat se do blízkého domu. Vyběhli jsme po schodech nahoru, nikdo nás nepronásledoval.

Lidé na opačném konci ucpané ulice pochopili, že se nedá jít dál, a patrně i slyšeli policejní výzvy. Otočili se a procházeli Plaveckou ulicí na nábřeží. Policisté splnili úkol, bití ustalo. Vylezli jsme z domu a připojili se k průvodu, tentokrát už ne v jeho čele. Když jsme kráčeli po nábřeží směrem k Jiráskovu náměstí, mával nám někdo velkým bílým ručníkem z okna domu, kde jsem ještě dopoledne „úřadoval“. Zamával jsem nazpátek, přidali se další. „Kdo to je?“ ptali se lidé kolem nás. „Olga Havlová, manželka Václava Havla,“ vysvětlil jsem. „Ať žije Olga Havlová!“ ozvalo se z nábřeží sborem.

Cestou průvod stále mohutněl. Přidávalo se k nám mnoho náhodných kolemjdoucích. Lidé vybíhali z restaurací. Hesla byla čím dál údernější, mezi nimi i volání: „Jakeše do koše!“ Nadšení bylo obrovské. Když jsme šli kolem Národního divadla, mávali nám herci z oken. Musela to být pro ně nečekaná a velkolepá podívaná. I na Národní třídě lidé vybíhali z restaurací a kaváren – ze Slavie, z Klášterní vinárny – a přidávali se k nám. Šlo nás už několik tisíc. Na Národní bylo plno. Zdaleka tam nebyli jenom studenti, i když početně převládali. Kolem sebe jsem viděl mnoho starších lidí, kteří měli studia už dávno za sebou. Pojednou se průvod zastavil. Slyšeli jsme z tlampačů policejní výzvy. Dostal jsem se dopředu a spatřil policejní zátaras. Za policejními šiky s obušky a štíty se tyčily obrněné vozy. Výzvy k rozchodu se pravidelně opakovaly, část lidí postupně odešla. Pojednou jsme zjistili, že máme policisty, kteří vypadali napjatě a nervózně, nejen před sebou, ale i za zády. Ocitli jsme se v obklíčení. Lidé měli v ruce květiny, které si původně přinesli na Vyšehrad, a když začaly tyto květy dopadat na policejní štíty, znervóznilo to policisty ještě víc.

Čas běžel. Ozbrojenci zezadu stále postupovali, vznikla nepříjemná tlačenice. Blížila se devátá hodina, kdy mi měl domů telefonovat Václav Havel. Vykročil jsem Mikulandskou ulicí, kde mne policisté v běžných uniformách perlustrovali a nakonec nechali odejít. Podíval jsem se na zátaras z druhé strany, od obchodního domu Máj. Odtamtud nebylo vůbec vidět, co se děje na opačné straně. Domů jsem dorazil, zrovna když zvonil telefon. Byl to Václav, volal z telefonní budky. Podrobně jsem mu vyprávěl, co jsem ten den zažil. Netušil jsem ovšem, jak to na Národní dopadlo. Řekli jsme si, že si poslechneme Svobodnou Evropu, ze které jsme se nezřídka dozvídali, co se děje třeba v sousední ulici, aniž bychom o tom do té doby cokoliv věděli. Už si přesně nepamatuji, kdy z mnichovského vysílání zazněla informace o brutálním zásahu proti demonstrujícím. Měl jsem intenzivní pocit, že se něco zlomilo, že končí jedna etapa a začíná jiná.

Zpět na začátek Předchozí záznam Následující záznam

Copyright © 2019 – 2020, Deník revoluce, Všechna práva vyhrazena |