pondělí 20. listopad 1989
Dopoledne v Galerii U Řečických se proměnlivá skupinka aktivistů nazvala výbor Občanského fóra. Blíže se ovšem nedefinovala. Nebylo jasné, co to vlastně je. Spolek, hnutí, občanská aktivita, zárodek politické strany, či pouze debatní klub? Občanské fórum bylo prozatím vymezeno jenom úvodním prohlášením a několika jmény z předešlého večera v Činoherním klubu. Bylo nutné stanovit taktiku a strategii. Nepsaným a všemi uznávaným vůdcem se ihned stal Václav Havel. V té době rozhodoval prakticky o všem, až mu to mnohdy bylo na obtíž.
Vedle disidentů (Václav Havel, Saša Vondra, Jiří Dientsbier, Jan Ruml, Radim a Martin Paloušovi, Věněk Šilhán, Jan Urban, Ladislav Lis, Petr Pospíchal) tu byli lidé z „šedé zóny“ – herci, hudebníci, scenáristé, publicisté, převážně ti, kteří byli „na volné noze“ a nemuseli každý den docházet do práce. Katolíci seděli vedle ateistů, bývalých komunistů vyloučených z KSČ po roce 1968, ekologických aktivistů.
V podvečer v Realistickém divadle jednal výbor OF a začaly vznikat jeho první struktury. Nezávislé tiskové středisko bude vydávat deník Informační servis (z nějž později vznikl týdeník Respekt). Tiskovým mluvčím OF se stal katolický kněz a disident Václav Malý. Hovořilo se o nezbytnosti promluvit k lidem na Václavském náměstí. Iniciativa Most zastoupená novinářem Michalem Horáčkem a hudebníkem Michaelem Kocábem byla pověřena zprostředkováním dialogu mezi Občanským fórem a předsedou federální vlády Ladislavem Adamcem. S KSČ se nemá jednat, protože OF neuznává její ústavně zakotvenou vedoucí roli.
Večer se přesouváme do Divadla Na zábradlí. Atmosféru toho dne věrně líčí zápisky Ireny Gerové, tehdejší redaktorky Svobodného slova, v její knize Vyhrabávačky, která vyšla až po její smrti.
S Vláďou Hanzelem jsme doprovázeli Václava Havla s Olgou. Šli jsme pěšky ze Zábradlí samozřejmě kolem FAMU, kde ve dveřích stáli studenti. Hned se dali s Havlem do řeči a jeden měl v náručí asi dvacet výtisků čerstvého Svobodného slova. Zeptala jsem se jen, zda mi ho mohou na okamžik půjčit: „Ale vrátit! My to máme pro studenty!“ Nechali mě nahlédnout. Zkontrolovala jsem kulturu a přece jen očima prolítla ostatní stránky, nemáme-li tam nějakým zázrakem něco jako provolání Občanského fóra. Ne, zázrak se nekoná. […]
Pokračovali jsme dál kolem Nové scény po nábřeží.
„Víš, Ireno,“ povídá Hanzel, „Vašek má takovou představu, že by se zítra už mělo těm lidem na Václaváku něco říct. Že by k nim měl někdo promluvit. A ideální by k tomu byl ten balkon u vás v Melantrichu. To by šlo zařídit, ne?“
„No to bys měl snad domluvit s Nosákem ne?“ byla moje první reakce. „A potom, ten balkon vůbec nepatří k Svobodnému slovu, ale k Lidovému nakladatelství.“ To už poslouchal i Havel, který se právě vrátil od Nové scény.
„Jak to? Jak to, že ten balkon není vaší redakce?“
„Je ve druhém patře. Tam sídlí Lidové nakladatelství. A to patří SČSP. Takže to tedy nevím...“
„Zkus to nějak zařídit. Přece tam máte nějaké kolegy, ne?“
Loučili jsme se, odcházela jsem do metra a říkala jsem si, že se Havel zbláznil. Proč nechtěj mluvit od koně?