neděle 17. prosinec 1989
Alexander Dubček představoval pro Občanské fórum vskutku zapeklitý problém. Byl to člověk, který žil dvacet let v ústraní a zapomnění, který se veřejně vynořil zdánlivě odnikud nedlouho po 17. listopadu, symbol pražského jara, v roce 1968 v Československu jednoznačně nejoblíbenější politik, miláček národa. Srdce lidí si tehdy získal svou plachostí, skromností, milým vystupováním, jimiž se od předešlých komunistických pohlavárů diametrálně lišil. Ve světě byl patrně nejznámějším novodobým slovenským politikem.
Na jedné z prvních mohutných manifestací pozdravil Alexander Dubček Pražany z melantrišského balkonu. Už při vyslovení jeho jména propukl veliký jásot, nadšení a potlesk, ozvalo se i volání Dubček na Hrad! Vypadalo to, že má cestu do prezidentské funkce otevřenou. Jaké by to bývalo pro něj historické zadostiučinění, kdyby na Pražském hradě vystřídal Gustáva Husáka, téhož Husáka, který se velkou měrou podílel na jeho pádu v roce 1969!
Když se řečníci připravovali v kancelářích přiléhajících k balkonu, Dubček vylovil z kapsy saka štos papírků, na nichž měl napsán projev. Václav Havel, hlavní dramaturg a režisér manifestací pod taktovkou OF, při pohledu na Dubčekovy papírky lehce znervózněl. Obrátil se na mne s prosbou, abych Dubčekovi diplomaticky sdělil, že tady není místo na dlouhé projevy. Ideální jsou krátké slogany a úderná zvolání. Svůj připravený projev může publikovat v zítřejším vydání deníku Svobodné slovo, který byl naším hostitelem v budově a v jehož redakci jsme měli několik přátel a příznivců.
Těžká úloha. Chabě jsem namítal, že jsem oproti světoznámému Dubčekovi utřinos, a navíc je Dubček mnohem starší než já, že nemám morální právo člověka jeho kalibru a renomé poučovat. Avšak Havel, který byl jinak vždy vzorem slušnosti, zdvořilosti a korektnosti, trval na svém. „Teď musí jít jakékoli skrupule stranou,“ pravil. „Jde o zcela zásadní věci.“
S těžkým srdcem jsem Dubčeka jemně odvedl do jedné z mála neobsazených kanceláří v blízkosti. Zavřel jsem dveře a vysvětloval mu, co mi Václav uložil. Dubček poslouchal, rozpačitě přikyvoval. Pak váhavě vložil papírky do náprsní kapsy. Vzápětí je zase vylovil. „A načo som to písal?“ optal se lítostivě. „Ten váš projev otiskne v kompletní podobě hned zítra Svobodné slovo, zkusíme je přemluvit, aby byl text na první stránce, jako úvodník. Tak si jej lidé budou moci v klidu přečíst a vnímat mnohem pozorněji nežli vestoje na náměstí.“ Podíval se na mě. „Čo je to Slobodné slovo?“ Ukázalo se, že na Slovensku je Svobodné slovo zcela neznámý pojem, a podobně je na tom i jeho vydavatel, Československá strana socialistická, o jejíž existenci na Slovensku prakticky nikdo neví.
Dubček vypadal rozpolceně. Několikrát vložil projev do kapsy a vzápětí jej zase vytáhl. Posléze usedl ke stolu a začal v papírcích škrtat. Vypadalo to nadějně. Když došel k poslední stránce, vrátil se na začátek. Chvíli přemýšlel a pak začal do vyškrtnutých pasáží vpisovat nový text. Delší, než byl ten původní.
A s tímto rozšířeným textem vstupoval posléze na balkon. A četl a četl. Když lidé nadšeně reagovali, netrpělivě čekal, pak pokračoval rovnou do potlesku či skandování, aby toho stihl přečíst co nejvíc. Nadšení na Václavském náměstí zvolna opadávalo. Nešlo jenom o formu projevu a jeho délku, ale i o jeho obsah. Byl to slovník a dikce stranických funkcionářů. Aniž si to Dubček uvědomoval, tehdy se mu doširoka otevřená dvířka na Hrad začala potichoučku uzavírat.
V OF zpočátku převládal názor, že příštím prezidentem bude Dubček, a že se tudíž není třeba otázkou obsazení prezidentské funkce zabývat. Obrat nastal poté, když nám premiér Adamec oznámil, že podá demisi a zamíří na prezidentskou pozici. V té chvíli se Občanskému fóru zrodil nový problém. Až po mnohahodinovém jednání, které je možné vyslechnout na nahrávkách z 5. a 6. prosince, a po několika hlasováních se OF většinově přiklonilo k Václavu Havlovi jako příštímu prezidentovi. Velkým překvapením pro nás bylo, když nám členové delegace VPN po svém příjezdu z Bratislavy sdělili, že oni vůbec nemají Dubčeka na prvním místě pro prezidentský post. Raději by na něm viděli profesora Miroslava Kusého nebo herce Milana Kňažka. Nakonec přistoupili na to, že společným kandidátem obou hnutí bude Václav Havel.
VPN se ocitla v nezáviděníhodné situaci. Nechtěli za prezidenta Alexandra Dubčeka, ale zároveň to nemohli říct veřejně. To by slovenský národ přestal vnímat VPN jako svého reprezentanta. Takže v otázce Dubčeka předváděli tanec mezi vejci.
Václav Havel s Dubčekem mnohokrát jednal. Pokaždé byla výsledkem nějaká dohoda. Dubček pak odjel do Bratislavy a tam při vystoupení v rozhlase či televizi mluvil úplně jinak. Byla to obtížná situace jak z hlediska politického, tak ryze lidského. Dubček se k prezidentství zcela upnul. Nemohl se vzdát představy, že Husáka pokoří tím, že zrovna on ho vystřídá ve funkci prezidenta republiky. Dubčekova satisfakce však nebyla pro další vývoj podstatná. Důležitější bylo, jak se nová demokratická republika představí ve světě, jak bude nové a nezkušené vedení státu zvládat chaos spojený s transformací autoritativního státu v demokracii, s přechodem od direktivně řízeného hospodářství k tržnímu, jak se vypořádá s totalitní minulostí. Toto vedení skočilo do proudu a současně se v něm muselo naučit plavat. V tomto procesu by byl Dubček se svými bolístkami, které si chtěl zahojit, přítěží.
Na československo-rakouských hranicích se sešel ministr zahraničních věcí Jiří Dienstbier se svým rakouským protějškem Aloisem Mockem. Na následném mítinku v rakouském pohraničním městě Laa an der Thaya Dienstbier sdělil, že československá vláda zruší od 20. prosince 1989 vízovou povinnost pro občany Rakouska, podobně jako to učinila již o několik dní dříve rakouská strana pro československé občany. Poté oba ministři zahraničních věcí symbolicky přestřihli dráty hraničního zátarasu.
Vedení Klubu za demokratický socialismus Obroda prohlásilo, že nenavrhuje svého člena Čestmíra Císaře do úřadu prezidenta republiky ani jeho kandidaturu nepodporuje.
Stávkující studenti se přesně měsíc po studentské demonstraci, která rozpoutala proces politických změn v Československu, shromáždili v 16 hodin v Praze na Albertově. Spolu s dalšími občany prošli stejnou trasou jako v listopadu. Na závěr promluvil od sochy sv. Václava na Václavském náměstí student DAMU Martin Mejstřík. Připomněl, že studentská stávka potrvá tak dlouho, dokud nebude zaručena nezvratnost cesty od totality k demokracii. Zdůraznil, že studenti nyní spatřují tuto záruku v osobě Václava Havla, a vyzval vysokoškoláky z celé republiky, aby demonstrovali svůj postoj před budovou parlamentu, kde se bude v úterý 19. prosince rozhodovat o kandidátovi na budoucího československého prezidenta.
V pohraničním městě Temešvár na západě Rumunska vypukly 15. prosince protivládní demonstrace. Napětí ve městě se den ode dne stupňovalo. Proti demonstrantům byla povolána armáda s tanky a obrněnými vozy. 17. prosince rumunští vojáci postříleli na šedesát lidí v centru města, zejména před budovou Opery. Komunisté svolali do města protidemonstraci dělníků, ovšem situace se jim vykla z rukou a dělníci se připojili k demonstrantům.